Toaletní stolky pro zkrášlovací procesy jsou zobrazovány v literatuře, hudbě i umění napříč celými dějinami. Z vývoje toaletních stolků lze vyčíst, jak lidé trávili volný část, jak se jim měnil vkus a především zvyky i hygienické návyky v jednotlivých společnostech.
Úplně prvním předchůdcem toaletních stolků byly dekorativní (kosmetické) krabičky. Ukládaly se do nich kosmetické přípravy, flakony vzácných parfémů, exotické oleje a různé aplikátory make-upu.
Ve starověkém Řecku a Římě byly dominantou toaletních stolků dřevěné nohy, které vycházely ze zvířecí podoby. Středověk neměl výrazné jednotící zdobné prvky, nicméně typická byla řezba rostlinných motivů, která byla doplněné slonovinou. Toaletní stolky se rozmohly až na konci středověku a vlastnili je ti nejbohatší.
Největší rozmach toaletních stolků přišel za doby Ludvíka XIV., šlechtici, šlechtičny a především samotný král si užíval zkrašlovací rituály, které spočívaly v mytí celého těla, ošetření pleti, úpravy vlasů, líčení a především parfémování. Tento rituál mohl trvat i několik hodin.
Následovalo baroko, kdy toaletní stolky procházely dlouhým tvarovým i funkčním vývojem. S pozdním rokokem přišlo technické zdokonalování a toaletní stolky se rozrostly o skryté čelní i boční zásuvky, vyklápějící se desky či zrcadla. V čase empíru byl toaletní stolek součástí každé dámské ložnice.
Na počátku 20. Století se toaletka opět stala dekorativním kusem nábytku. Byla symbolem moderní vytříbenosti a luxusu. V Hollywoodských filmech z dvacátých a třicátých let můžeme často vidět hlavní hrdinku, jak sedí u svého elegantního toaletního stolku.
V dnešní době není vlastnictví toaletního stolku zdaleka takovou samozřejmostí, jako tomu bylo ještě před desítkami let. Ženy o sebe pečují především v koupelnách svých bytů či domů. Nicméně je nutné podotknout, že se toaletní stolky opět dostávají do popředí a ženy se k nim opět vracejí.